Již delší dobu vyhledávám knihy ze života, ve kterých se odehrává příběh, který se skutečně stal, který jedinci doopravdy prožili či prožívají. Mezi takovými mými knihami se často nachází vyprávění o dětech s různými poruchami chování. Přečetla jsem jich už spousty - o dětech s ADHD, s poruchou mluvení, s velkými sklony k agresivitě a mimo jiné i o dětech s autismem. Dnes jsem shlédla český dokument
Děti úplňku, který umožňuje nahlédnout do rodin s dětmi trpícími právě těžkou formou autismu. A já nemám slov. Dokument ve mně vyvolal velké emoce. Klobouk dolů před rodiči těchto dětí, protože jejich život musí být neskutečně těžký... A tak si říkám, že bychom měli být neskutečně šťastní, že žijeme prostě jenom "obyčejný život" a neměli bychom se trápit blbostma, protože jistě se naše "problémy" všedního dne nevyrovnají problémům, které zažívají právě třeba rodiny s autistickým či jinak narušeným dítětem.....
Na dokument se můžete podívat:
ZDE.
Přidávám ještě pár knižních tipů s podobnou tématikou:
- Nejsem jako vy - Jodi Picoult
- Tichá holka - Torey L. Hayden
- Spratek - Torey L. Hayden
- Divná Jadie - Torey L. Hayden...
Uvítám i tipy na knihy od vás. :-)
Luci ja se koukala chvilku nedokazala jsem to dokoukat. Maji muj obdiv ze to berou tak jak je. Musi to byt tezke zvlaste ta pani se 4 detmi, uff. Ani nevis jak jsem rada ze mame obe holky v poradku. Mej se Rada
OdpovědětVymazatJá jsme po chvilce myslela, že to také nedám, ale řekla jsem si, že ti lidé to žijí denně, tak to musím dokoukat. Vůbec mi z toho nebylo dobře, hlavně proto, že rodiče nemají žádnou možnost alespoň na pár dní předat děcko do jiné péče a vypnout. Musí to být strašná dřina, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, 365 dní v roce čelit těmto agresivním útokům a být pořád ve střehu. Nevím, jestli bych to dokázala.
VymazatLuci, silne tema. Nechci se od nich odvracet, ale na tohle musi byt u me spravny moment, abych mohla koukat, vzdy me podobne veci hodne zasahnou. Pekny den. M.
OdpovědětVymazatLucko, dokument jsem také viděla a se vším s Tebou souhlasím. Vždycky si říkám, že si nežijeme špatně, máme dvě zdravé (už dospělé) děti a vše co potřebujeme. Vím, že jsou na tom lidé i hůře, ale tohle mi otevřelo oči dokořán. Vůbec jsem netušila, že mezi námi jsou takto nemocné děti (lidé) a smekám před jejich rodičema, kteří se ani na minutu nezastaví. Dokument ve mně zanechal obrovské emoce. Uvědomuji si, že s tím co řeší tyto rodiny, jsou všechny naše problémy neskutečné malichernosti. Jsem vděčná za náš obyčejný život. Nejhorší na všem je, že pro tyto děti nejsou žádné ústavy, nebo domovy, aby si jejich rodiče mohli odpočinout a načerpat síly na další dny.
OdpovědětVymazatNeskutečný obdiv rodičům i sourozencům těchto dětí.
A ja som svoj blog zavrela...žijem to, mám troch autistov a krásne budujem, odolávam deštrukcii a nachádzam život v živote s autizmom...a predsa skoro bez odozvy, film zachytáva aj môj život...
VymazatNo tedy, to bylo 52 minut! Na tento dokument jsem v televizi viděla upoutávky, ale pak jsem samotný pořad prošvihla. Ještě toho mám plnou hlavu a obdivuji všechny, kteří se o tyto lidi starají...
OdpovědětVymazatKaždý by měl vidět, co to jsou starosti a neřešit věci nepodstatné a ve srovnání s tímto vlastně blbosti. Možná, že bychom si pak všichni dokázali více vážit svého života a byli šťastní i za zlobení našich zdravých dětí. Obdivuju a smekám před trpělivostí a láskou rodičů postižených dětí.
OdpovědětVymazatMoje slova...ještě teď při vzpomínce mi to vhání slzy do očí a zaplavuje srdce vlnou vděčnosti za můj, použiji tvá slova, "obyčejný život". Krásné dny přeji!
OdpovědětVymazatLuci, viděla jsem jenom ukázky a nedokázala jsem se na dívat na celý film ... D.
OdpovědětVymazatPracuji v ústavu, kde jeden z klientů je takto postižený,a původně měl být zařazen do natáčení, ale nevybrali ho.Odivuji kolegy, kteří se o něj starají, bývá to někdy hodně náááročné. I když pracuji s postiženými, s některými bývá hodně práce,film mi pomohl ještě více uvědomit si, že jsem šťastná za zdravé děti a život jaký mám. A opravdu obdivuji rodiče, kteří o tyto lidi pečují 24h, vím jak je náročné být v jejich přítomnosti dlouhé 12h směny.
OdpovědětVymazatPracuji s malými autíky s mentálním postižením. Rozhodně to není pravidlo, ale agrese je velmi častá. Jeden z nich má na svědomí dokonce život sourozence... Dokud ty děti mohou chodit do školy, rodina si odpočine alespoň na pár hodin denně. Ale co potom???
OdpovědětVymazatLuci, shodou okolností jsem se včera na ten dokument dívala taky. Chvílemi mne mrazilo až v zádech a vnitřně jsem cítila tu beznaděj a současně sílu rodičů těchto dětí udržet sebe, rodinu i domácnost pohromadě, protože zkrátka nemají na výběr, chvílemi jsem plakala, protože tohle nemůže být pro nikoho dlouhodobě udržitelné, rozhodně ne v případě, že jsou v tom úplně sami, bez pomoci širší rodiny, přátel ad. Tyto věci však pokaždé přinutí člověka k zamyšlení nad svým vlastním životem, nad tím, jak se kolikrát trápí malichernostmi a uvědoměním si, jak dobře se vlastně má. Má mladší sestra má jednoho ze tří synů autistu a poměrně těžkého autistu. Bohužel žije ve Francii, takže se vídáme jen párkrát do roka a u nás v Čechách. Rafael v té době pobývá ve speciálním ústavu, kterých je tam víc než u nás, ale i přesto nestačí pokrýt poptávku. Sestra se kvůli toho musela stěhovat do jiného místa. Měla jej doma, ale přestali to jako rodina zvládat - téměř všechna energie a čas se soustředily na něj a další dvě děti byly stranou a začalo se to na nich negativně projevovat, hlavně na tom starším, jak Rafael roste, je čím dál hůř zvladatelný, přes týden je tak v "ústavu", kde se mu věnují a jeví se jako velmi spokojený, v pátek si jej sestra odváží domů. Co si ale zažívá máma, která své dítě nade vše miluje, ale současně cítí, že takhle už to dál nejde a musí volit cestu částečného pobytu v ústavu (pokud má to štěstí), myslím, nemusím popisovat, sestra dlouho bojovala a chtěla to zvládnout sama, ale není máma jednoho nemocného chlapce, má další dva, kteří ji hodně potřebují... Je to zatím jen pár měsíců, co se situaci rozhodli řešit tímto způsobem, ale vypadá to, že se všem hodně ulevilo a sestra dokáže zase trochu "dýchat".
OdpovědětVymazatJá jsem film taky neviděla. To, že situace jejich rodičů je více než obtížná, ale tuším i tak. Člověk musí být v konfrontaci s takovými problémy rád za ty své malé.
OdpovědětVymazatVelice silný dokument, moje sestra pracuje s takto postiženými dětmi a já jí za to obdivuju. Sama bych to nedokázala. Smekám přede všemi, kdo to zvládají.
OdpovědětVymazatNa film se podívám. Takové dokumentární filmy mne zajímají. Rodičům těchto dětí skláním velkou poklonu.
OdpovědětVymazatNa tento dokument jsem se dívala schválně. Potřebovala jsem jej vidět, a snad i pochopit dalekosáhlé problémy, které vznikají v souvislosti s výchovou a péčí o autistické dítě. V práci spolupracuji s jednou ženou-maminkou, která má šestiletého syna s touto diagnózou a občas řekne nějaký střípek z jejich rodinného života, který člověka zmrazí, ohromí, paralyzuje. Často je tato krásná žena nesmírně unavená, občas si vezme den dovolené s tím, že se musí vyspat... Neuměla jsem si TO představit, co TO vlastně znamená, starat se o dítě postižené autismem...neuměla jsem dost dobře pochopit její neustálé "hledání" příčin, následků a východisek z tak nesmírně obtížné situace. Je to téma mnoho obsažné, nezpracované, pro mnoho lidí v ČR představuje vlastně tabu. Každé dítě či dospělý je jiný, některý má sebedestruktivní sklony, jiný je mentálně postižený, další je bez užívání medikamentů agresivní vůči svému okolí. Jejich "svět", vnímání, prožívání, inteligence, sociální inteligence a potřeby, jsou pro nás (a hlavně pro ně) nezmapované... neznáme příčiny ani následky...
OdpovědětVymazatOpravdu vnímám toto téma jako nesmírně složitý problém. Statisticky dětí s tímto postižením neustále přibývá. Dokument byl velmi otevřený. Myslím, že řada lidí zaujala negativní postoj vůči těmto postiženým lidem... Asi se nedivím, doufám však, že je mnoho nás, kteří vnímají autismus jako problém řešitelný, alespoň v moci pomoci jakoukoliv formou těmto rodinám.
Děkuji za tip. Ráda se podívám! Zuzka
OdpovědětVymazatMůj vnuk má diagnostikovanou ADHD, ale naštěstí byla porucha soustředěnosti odhalena včas již ve školce a tak mohla být nasazena vhodná medikace na zklidnění a lepší soustředěnost. Lukášek si dal lépe říci, dalo se s ním domluvit. Sice škola už vyžaduje zase něco jiného, ale dá se to ukočírovat. Psychickou poruchu má i moje vnučka od druhého potomka, která trpí silnými záchvaty podobnými padoucnici a jelikož zde si myslím, že psycholožka hodně zanedbala tím, že považovala rodiče za příliš úzkostlivé....Až zeť než popadl dceru a odvezl přímo do nemocnice, natočil jeden prudký záchvat, ve kterém vnučka mohla ublížit nejen sobě, ale i okolí. Teprve tam se jí okamžitě ujali, hospitalizovali a podrobili vyšetření, včetně zátěžové zkoušky. Prostě se zdravotní stav začal konečně nějak řešit. Co prožívají rodiče zdravotně postižených dětí je opravdu nepředstavitelné. Já sama jsem vychovávala mentálně i motoricky postiženého syna, který s námi dodnes žije, i když mu táhne pomalu na 40. Docela jsme ho vypiplali, že je naštěstí schopen chodit do práce a má nějaký režim, fotografuje, fotky si upravuje na počítači a z výletů dělá videa, ale stále jsme ve střehu, kdy ho nějaký podnět vyprovokuje k prudšímu jednání. Obdivuji rodiče, kteří pečují o autistické děti. Bohužel to často neustojí ta silnější polovička. Vždycky si říkám, co bude s mým synem, co bude s těmi dětmi, kteří potřebují pomoci, až tu jejich rodiče jednou nebudou. ......
OdpovědětVymazat